Tyto dvě skotské dámy už toho mají za sebou opravdu hodně. Od začátků v podobě spolupráce s japonskými postrockery MONO, podílu na soundtracku pro BBC k seriálu "Lip Service", až po vlastní alba. "Cold Waves Divide Us" je již páté v řadě a sypu si popel na hlavu, že jsem jejich předchozí počiny přešel tak trochu bez zájmu. Zpětný návrat totiž ukazuje, jak moc jsem nedocenil schopnosti, kterými toto duo oplývá. Už debut "Eleven. Return And Revert" (2010) totiž nasadil laťku sakra vysoko a následně se dá jen nevěřícně kroutit hlavou, že další alba v ničem nezaostala. Naopak, jako by vždy o malý krůček popošlo citlivé vycizelování a zdokonalování projevu.

I když by se možná dalo mluvit o tom, že po přece jen trochu monotónní desce "The Menagerie Inside" (2015) představuje předposlední album "Evaporate" (2018) jakýsi vrchol, na kterém se MIDAS FALL rozhlédli k obzoru. Hledání dalších pomyslných štítů, které by bylo třeba ztéci, ale zabralo trochu času. Vrhání se do neznámé divočiny totiž odporuje konceptu, jenž dámy jasně ukotvily v jemném a citlivém artrockovém světě, který se zřejmě rozhodly neopustit za žádnou cenu.

Nicméně už bylo třeba trochu vykročit a opustit vlastní stín. Lehké změny, spíše kosmetické, se tedy nakonec udály. Na deskách MIDAS FALL vždy hostovali další hudebníci, tak aby bylo dosaženo plnosti a dostatečné variability projevu, "Cold Waves Divide Us" je ale první deskou, kde se skupina oficiálně prezentuje jako trio. Dámský tandem doplnil basák Michael Hamilton a nevím zda je za tím i jeho vliv, ale jako by se ono procítěné a melancholické alternativní indie postrockové universum, pro skupinu typické, rozrostlo i do poněkud vstřícnějších a vlídnějších melodií. Těžko se dá mluvit o hitových postupech, ale silné motivy nabraly i jisté náznaky poprockové pohody. Současně možná překvapivě vyplula na povrch i návaznost na tradice britské neo-prog scény.

Tento posun může  prezentovat "I Am Wrong", nejpřímočařejší a současně nejhitovější skladba, i tak ale hodně košatá s koláží podmanivě vrstvené aranže. Právě skládání vícero motivů do překrývajících se vrstev, které se ve výsledku nádherně a logicky spojí do silných a plných zvukových ploch, to je asi nejsilnější deviza, kterou skupina na "Cold Waves Divide Us" dotáhla téměř k dokonalosti. Pokud předchozí alba naznačovala skladatelskou šikovnost, zde již to propuká téměř ve virtuozitu. A fascinující je i skutečnost, s jakou lehkostí je tento model aplikován i ve chvílích, kdy se skupina propadne mimo vlastní kytarovou hudbu a rozprostře své nejcitlivější a nejromantičtější sítě, do kterých se pak posluchač snadno chytí. Na mysli mám třeba na klavírních a smyčcových variacích stavěnou "In This Avalanche". Skladbu, která svou sladkobolnou procítěností přímo svírá.

Ale najdou se i vzdušnější části, viz "Atrophy", kde dokáže do prostoru vystoupit i rezonující "rezavý" zvuk cella? Nebo je to nějaký sample? To je jedno. Volnější prostor zde jako by umocnil atmosféru a nechal vyniknout procítěně plující hlas Elizabeth Heaton, která s neuvěřitelnou samozřejmostí přechází z hlubších chlácholivých poloh do vzletných a ve výškách se klenoucích tónů. Její hlas je tak jasný a čistý i v místech na hranici falzetu, že mi v mnoha okamžicích nahání skutečnou husí kůži.

Spolu s tím, jak k indie rockové uvolněnosti přibyly i střípky hitovějších motivů, rozprostřela se hudba MIDAS FALL i do větší pestrosti. Můžeme si tak užívat i skladeb navzájem rozdílných. Porovnejme třeba na výrazných kytarových motivech gradující "Salt" nebo silově vedenou "Point of Diminishing Return", což je svou dominantní atmosférou kontrastní s již zmíněnou introvertní "In This Avalanche", jež představuje klavírní a smyčcovou romantiku. A třeba "Little Wooden Boxes" dokáže ve své druhé půli vytvořit i náležitý tlak. Těžko by se hledaly dvě podobné, nebo snad slabé skladby, a album jako by k závěru dokonce gradovalo a bez ostychu spělo k vyvrcholení v podobě nádherné "Mute", která je možná jednou z nejlepších skladeb alba. Sebevědomé, ale skupina si to prostě může dovolit, schovat si i na úplný závěr takovou parádu.

Možná jsem se nechal uchvátit a můj text působí značně nadšenecky, ale nemohu jinak, MIDAS FALL ve mě získali nekritického fanouška. Ale není to bez důvodu, jejich hudba je silná jak na hudební nápady tak na citlivou atmosféru, kterou si opravdu užívám. A jelikož na albu nenacházím snad žádná slabá místa, hodnocení musí hodně vysoko.

PS: Jiskrná a dokonale prosvětlená produkce vyniká v plné síle pouze tehdy, když budete poslouchat slušnou zvukovou verzi, takže pozor, tahle hudba prostě svou sílu schovává v propojení vlastní kompoziční stránky s dokonalým zvukem a mixem, který je její nedílnou součástí. Například i standardní verze na Spotify není k tomuto albu moc vlídná a podle mě ho částečně sráží. Až mě překvapilo srovnání s plnotučnou verzí.